,,To, že jsem se dostal do Košic považuji za veliké štestí“
Tentoraz na východ do Košíc zavítal známy profesor MUDr. Cyril Höschl DrSc., FRCPsych., riaditeľ Psychiatrického centra Praha v Bohniciach, bývalý dekan 3. Lekárskej Fakulty Karlovej Univerzity, s ktorým sa mi podarilo porozprávať aj popri jeho pracovnom vyťažení. V tomto rozhovore sa dozviete aj napríklad to, prečo nedá pán profesor na Košice dopustiť, aké má obľúbené jedlo, alebo prečo by sa naši študenti mohli zaujímať o odbor ako je psychiatria.
Ako ste sa vlastne dostali k psychiatrii, pán profesor?
K psychiatrii jsem se vlastně dostal náhodou. Jako student jsem přečetl Freuda a psychiatrie mně bavila spíš jenom jako koníček, doplnění vzdělání, a nikdy bych neřekl, že budu psychiatrii i dělat. Považoval jsem ji pouze za rozšíření všeobecného vzdělání. Když jsem ale skončil školu, tak nikde v Praze nebylo místo. Tehdy jsme se čerstvě přistěhovali zpět do Prahy a já jsem hledal uplatnění všude možně. Najednou se objevila dvě místa v Bohnicích u profesora Hanzlíčka ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, který řekl: „No tak, chtěl jste někdy psychiatrii dělat?“ Já jsem se mu přiznal, že nikoli. Myslel jsem, že jsem se tím právě zcela odepsal, ale on opáčil: „No, tak v září nastoupíte.“ Když jsem se na něj tázavě podíval, řekl: „Abyste tomu rozuměl, já tady potřebuji taky jednoho normálního. Těch, kdo si sem přišli řešit své problémy, je za bránama celá fronta.“ Myslel jsem si však, že z psychiatrie brzy uteču, a to buď k interně – královně medicíny, nebo k endokrinologii, protože mně bavila fyziologie a regulace... Ale po dvou letech se mi začala psychiatrie tak líbit, že jsem u ní zůstal. Pak jsem taky zjistil, že v psychiatrii lze uplatnit všechny medicínské záliby, protože se tam znovu otevřou všechny možnosti od téměř chirurgických a intervenčních, jako jsou lumbální punkce, či elektrokonvulze, až po téměř filozofické, jako jsou existenciální psychoterapie nebo lingvistika, takže psychiatrie otevírá prostor každému. Tak jsem u ní zůstal a nikdy bych to neměnil.
Máte nejakú obľúbenú diagnózu?
Oblíbenou diagnózu nemám, ale jsou některé, se kterými pracuji radši, jako třeba deprese, ať už uni- nebo bipolární, nebo kupodivu i schizofrenie. Ty, se kterými pracuji méně rád, jsou například poruchy osobnosti, „hraničáři“, a závislosti.
Ako dlho sa venujete psychiatrii?
38 let a 3 měsíce.
E: Prečo by sa študenti medicíny mali zaujímať o psychiatriu?
Myslím, že těch důvodů, proč by se studenti měli a mohli zajímat o psychiatrii, je několik. Jednak jsou to ty objektivní – onemocnění mozku dneska představují opravdu největší socioekonomické břemeno prakticky po celém světe, zejména v rozvinutých zemích - Evropě, Severní Americe... to je bez diskuse. Většina z tohoto břemene padá na vrub duševních 
poruch. Populace navíc stárne, ruku v ruce s úspěchy medicíny a změnou životního stylu. Ač se to někomu nezdá, my jsme vlastně svým způsobem stále zdravější - měřeno tím, že se dožíváme stále vyššího věku. Jenom za posledních 20 let od revoluce to udělalo asi 6 let u mužů a jen o něco méně u žen, což je významné prodloužení střední délky života. Velice brzy budeme svědky významného nárůstu onemocnění spojených s vyšším věkem – tím, že ve vyšších věkových kategoriích je populace stále početnější, tak se zvyšuje prevalence onemocnění, jež jsou pro tyto vyšší věkové kategorie typická. Mám na mysli třeba demence. Je to velká výzva do budoucna. Tady se otevírá prostor k uplatnění ve výzkumu, v léčebně-preventivní péči a rozšiřuje se přesah psychiatrie směrem k sociální oblasti. Na hranici mezi morbiditou a potřebou sociální péče je šedá zóna, která se zvětšuje.
No a subjektivním důvodem, proč by mohla být psychiatrie atraktivní, je právě ona výše zmíněná univerzálnost, která umožňuje uplatnit rozličný talent jak u těch, kteří jsou zaměřeni spíš přírodovědně, fyziologicky, u těch, kteří jsou zaměřeni biochemicky a farmakologicky, ale i u těch, kteří jsou zaměřeni humanitně a psychoterapeuticky. To všechno do psychiatrie patří. Čili ten, kdo úplně přesně neví, „co se sebou“, tak pro něj je psychiatrie ideální možnosti uplatnění. Dalším důvodem je, že – paradoxně - viděno zevnitř, je to obor docela úspěšný, radostný a přináší určitou satisfakci. Dokonce si myslím, že satisfakci větší než v některých jiných menších oborech, třeba v dermatovenerologii, onkologii a podobně.
Ktorým smerom by ste sa uberali, keby ste si nezvolili psychiatriu?
Pokud bych se nedostal na psychiatrii, tak bych asi skončil na interně nebo na endokrinologii. Já jsem už na škole dělal asistenta na farmakologii, ale tam mně chyběla ta klinická práce. Tehdy se klinická farmakologie moc nenosila, a když jsem říkal svému profesorovi Wenkemu, že bych šel dělat klinickou farmakologii, řekl mi se zklamáním: „No prosím vás, třikrát denně jeden prášek? Na to by vás byla škoda.“
Ako ste sa dostali do Košíc?
To, že jsem se dostal do Košic, považuji za veliké štěstí a za možnost otestovat si své pedagogické postupy a určité schopnosti v jiném prostředí, u lidí s poněkud odlišnou průpravou, svým způsobem v jiné kultuře – a to je vždycky ohromná věc. Proto také existují hostující profesoři, a proto se po celém světě jezdí. Není to jenom pro radost z cestování, je to zejména proto, aby se oboustranně vyměňovaly zkušenosti, a já jsem za tu košickou zkušenost – která trvala 7 let, nesmírně vděčný. Vděčný jsem především tehdejší přednostce psychiatrické kliniky, paní doktorce Evě Pálové, se kterou jsem se poznal na různých mezinárodních fórech a konferencích, v rámci působení v Evropské psychiatrické asociaci, nebo při spolupráci na různých klinických studiích. Když se naskytla příležitost, tak ona mne sem pozvala, a já jsem zde pak 7 let působil - vyučoval a taky zkoušel.
Mimochodem, považuji těch 7 let za jednu z nejkrásnějších period svého univerzitního působení. Nenechám na Košice dopustit. Poznal jsem tu řadu skvělých lidí, kolegů i v jiných oborech, se kterými psychiatrická klinika spolupracovala, mladé studenty PhD., budoucí kolegy, a taky jsem si zamiloval to město, které je svým způsobem výjimečné i v kontextu celého Slovenska, a řekl bych, že emočně a kulturně k sobě máme paradoxně s „východniarmi“ blíž, než s reprezentanty západněji uložených částí Slovenska. Je to vidět i v historii Košic, v její multikulturalitě, a ta se odráží i v architektuře, a v neposlední řadě – budu-li chtít být přízemnější, tak Košice jsou gastronomickou metropolí celého středo- a východoevropského regionu.
Máte aj svoje obľúbené „košické“ jedlo?
Když mluvíme o gastronomii, já nedám dopustit na typická národní slovenská jídla. Moje jednička jsou halušky, anebo strapačky, a někdy se stalo, že jsem své bažení po slovenské kuchyni dokonce přehnal, takže jsem tady měl k obědu halušky, k večeři halušky, a málem i k snídani. Teď už si ale umím vybírat víc. Jsou tady místa v Košicích, kde se najíte vždycky spolehlivě; já je nechci vyjmenovávat, aby to neznělo jako placená reklama.
Máte nejaké hobby?
To je docela častá otázka, ale jakmile se stane vaše povolání zároveň vaším koníčkem, tak ty ostatní jdou do pozadí, protože na ně vlastně není čas. Jedním z mých koníčků bývala turistika, i vysokohorská – takže já jsem Slovensko znal už jako dítě moc dobře, protože jsem chodil na „puťáky“ na Malou Fatru, do Vysokých i Nízkých Tater, spal jsem pod širákem v Jánské dolině, později jsme pořádali i pěší túry po Slovenském rudohorí až směrem sem ke Košicím do Zadielského kaňonu, do Štósu a do zázračných přírodních rezervací, jež nebyly v té době všeobecně známé, například Silická planina – to je geologický a přírodní unikát. Dalším koníčkem je klasická hudba, protože jsem jako dítě hrával na klavír a dodnes mám nesmírně rád komorní hudbu a dá se říct, že jako fanoušek jí docela rozumím a stále ji vnímám v té původní emoční ostrosti.
Máte aj nejakého obľúbeného skladateľa?
Od dětství jsem byl vždycky nesmírným obdivovatelem geniality Antonína Dvořáka, která je jakýmsi oříškem k rozlousknutí, protože to byl kluk z prosté české rodiny – tatínek byl hospodskej, Antonín se vyučil řezníkem, a nakonec se stal zakladatelem americké klasické národní hudby a stal se součástí světové pokladnice klasické hudby. Vydrželo to přes sto let s neutuchající intenzitou. Antonín Dvořák se zařadil po boku Brahmse, Beethovena, Čajkovského a podobně, a přitom jsou svědectví, že to byl poměrně „simplexní“ člověk. Hudební genialita jím procházela jaksi mimo. Řekl bych, že to bylo jeho zvláštní nadání, protože mluvit se s ním dalo prakticky jenom o lokomotivách a o holubech. Ale když to pak zazní v tom orchestru, nebo v klavírním triu, kvartetu, tak se nestačíte divit. Mimo Antonína Dvořáka mám taky rád další klasiky jako Smetanu, samozřejmě i Chopina. Pokud však jde o lidovou hudbu, tak tam mám úplně jiná kritéria. Souhlasím s výrokem, že hudba z českého pohledu začíná za Hodonínem a ty písničky, které mne berou, jsou teprve ty slovenské. Když po hudební stránce srovnáte „A ja taka čarna, jak čarna čarnica“ a „Talinskej rybník“ tak vidíte, že ten rozdíl je dvě kategorie. Čím dál na východ, tím je hudba jímavější, tesknější, záhadnější, krásnější a nakonec je to obrovská studnice i pro tvůrce velké klasiky. Na Moravě to byl Janáček, na Slovensku Suchoň a v Maďarsku Bartók, jehož Rumunské tance nejsou nic jiného než těžba z folklóru.
Čo by ste odkázali alebo poradili študentom Lekárskej Fakulty UPJŠ v Košiciach?
To, co se sami naučí, jim nikdo nemůže vzít. Bohužel však člověk až příliš pozdě shledává, co je v životě důležité, a neví to v tu chvíli, kdy má ještě hodně možností. Student, když začíná studovat medicínu, tak ho řada věcí nebaví, protože se domnívá, že je nebude potřebovat – třeba statistika, nebo metodologie. Když potom začne dělat výzkum a jezdit po světě, tak najednou shledá, jak moc mu to chybí a jak se tomu měl věnovat v době, kdy měl tu příležitost. To se týká nejenom některých předmětů na medicíně, ale třeba i výuky jazyků a podobně. Zkušenost je bohužel nepřenosná, takže i když vám to tady řeknu, tak se podle toho stejně nikdo nezařídí, a až pozdě shledá, že jsem měl pravdu.
Ak by ste sa chceli o pánovi profesorovi Cyrilovi Höschlovi dozvedieť viac, môžete si kliknúť na jeho webovú stránku: www.hoschl.cz
MUDr. Erika Pálová